Když zradí mapa při dobývání nejvyšší hory Osla

Pořizuji si rozjásané selfíčko. Po tom všem, po několika hodinách a prakticky utopených botách jsem konečně na nejvyšší hoře Osla. Na Kjerkeberget! Město samotné tu však vidět nelze, jen skály a pod nimi spousty jezer. Koleje Kringsjå, odkud jsem vyrazil, jsou bezmála 20 kilometrů daleko. Vzdušnou čarou. Přes les…

Jednou jste u překrásných jezer

Ale zpátky na začátek této cesty! Je neděle, devět hodin ráno a nasedám na svůj bicykl. Jako každý víkend, chci objevit kousek z Nordmarky, obrovského lesa hned při okraji Osla. Dnes je na řadě její nejvyšší kopec. Vzhůru na sever! Za několik minut projíždím kolem jezera Songsvann a už jsem v lese. Tichém a zároveň explodujícím podzimními barvami. Jak však jedu, do hrobového ticha vstupuje postupně zesilující šumění, které přechází v hukot. Vodopád!

Zastavuji se, je cosi hypnotizujícího na té dunící mase divoké vody. O to víc, že ač kousek od kolejí, do teď jsem ho míjel. Když opět šlápnu do pedálů, zavádí mne cesta ke zdroji tohoto živlu. K jezeru Skjærsjøen. Jeho hladina se téměř ani nehne a hrobové ticho je obnoveno. Vše jako by ještě spalo. Včetně Norů a dalších turistů, naštěstí! Mohu tak vychutnávat meditativní samoty a má introvertní duše dostává nažrat.

Od jezera stoupám do prvního ošklivého, táhnoucího se kopce. Útěchou jsou mi ale hned tři věci. Vidina toho, že zákonitě bude následovat jízda dolů, skvělá cesta bez jediného živáčka, a pak občasný průhled na okolní kopce z nichž k nebi stoupá opar. U jednoho z nich se plánuji odměnit rychlou svačinou. Sedám na drobnou skalku, loupu banán a… Se zármutkem pozoruji, jak se mé zasloužené ovoce lomí v půlce a mizí v mechu a kapradí pod skalkou.

Poté jste na vytrácející se cestě

Po několika kilometrech po lesnatém hřbetu začínám opět míjet jezera. Tentokrát v hojnějším počtu než kdy dříve. A na cestě tu a tam začínám i potkávat lidi. Z velké části jde o norské rodiny s dětmi, které se rozhodli na víkend přespat v okolí jezer. Kempování „na divoko“ je zde povolené prakticky kdekoliv a Norové toho hojně využívají. Slovy „Hei, hei!“ je zdravím a užívám si toho, jak jde cesta plynule. Zatím.

Odbočuji z hlavní cesty, jak mi radí mapa. Za 4 kilometry už budu na úpatí mého cíle! S nadšením šlapu rychleji a rychleji. V zatáčce mě však překvapuje chlapík na lovu. Po tom, co má pištící přední brzda efektivně plaší zvěř v okruhu dvou kilometrů, zírá poněkud trpce a rozmrzele. Oceňuji však, že sklání pušku k zemi a nechce si svůj lovecký pud ukojit zastřelením cyklisty. S omluvami se kvapně vzdaluji po cestě, která je podezřele menší a menší.

Dobrou zprávou je, že zanedlouho vidím Kjerkeberget. Cíl! Špatnou, že se cesta definitivně vytrácí na podmáčené louce. Nesu kolo, poslouchám nepříjemné čvachtání a cítím vodu v botách. Ta s každým krokem přibývá. A trudnomyslnost zrovna tak. Kdybych si s sebou vzal míč a kamaráda, pinkli bychom si, a hned by byla nálada. Ale takhle? Aha! Konečně vidím trochu místa bez vody! Dělám dlouhý krok a… Se zármutkem pozoruji, jak se má bota pomalu potápí do bahna.

A pak utopíte kolo v potoce

„Děkuji ti mapo má skvělá, úžasná,“ předříkám si nahlas, zatímco se celý mokrý dostávám na konec louky. „Jedinečná, výtečná,“ dodávám, když se objevivší cesta po pár metrech mění v koryto potůčku. „Báječná a nejlepčejší,“ přidávám šeptem. Můj potůček totiž ústí do nemalého potoka. A soutok se pochopitelně odehrává uprostřed cesty. Po žádném mostku ani památky.

Relativně úspěšně se mi daří proskákat po kamenech na druhou stranu. V meziprocesu mi sice kolo kompletně zabublalo pod hladinu, naštěstí ho ale vyprošťuji bez velkého brodění. Podobně ještě přeskákám dva menší potoky křížící cestu a naprosto vyflusaný se i s kolem po boku vpotácím k turistickému rozcestníku. Chvilku se raduji. Pak se hlasitě směji. Ze zoufalství. Jedna ze směrovek totiž posílá výletníky přímo do jezera.

Naštěstí, nedaleko stojí mostek, přes který lze zátoku překročit suchou nohou. Konečně zase sedím na kole a pokračuji po sjízdné cestě. Ne však dlouho. K zastavení mě nutí los stojící na skále. Ani mé pištivé brzdy zvíře nevyplaší. Ještě aby ne, když jde o sochu. Rozhoduji se, že právě zde načerpám síly před finálním výlezem na nejvyšší bod Osla. Zasněně se kochám a obdivuji roztroušené, typicky norské, červeně nabarvené domečky na protějším svahu. Do toho mi zpívají cvrlikající ptáci opodál.

Nejvyšší bod Osla – Kjerkeberget 631

Přijíždím k pěšině, která vede na vrcholek. Kolo nechávám opřené o strom a pokračuji pěšmo. Cestou se pasu na zralých brusinkách a borůvkách a po třech kilometrech stoupání je Kjerkeberget dobyt! Skalnatý vršek kopce zdobí drobná požární pozorovatelna s dřevěným ochozem. Červená boudička poskytuje dokonalý přehled o okolní zalesněné krajině. S ohledem na to, že les Nordmarka těsně obepíná zástavbu Osla, lesní požár by napáchal nedozírné škody. Nyní je ale období vlhkého podzimu, o čemž svědčí i mé promáčené boty. Oslo je tak v suchu!

Kjerkeberget (či spisovně Kirkeberget) se nachází od městské zástavby na dvacet kilometrů daleko, přesto je se svými 631 metry nad mořem nejvýše položeným bodem Osla. Leží totiž v jeho správním území. Výhled na okolní krajinu je fenomenální, nepodobá se ale norské krajině, jak ji znám ze sociálních sítí a populárních obrázků. Žádné špičaté hory a zařezané fjordy. Ale spousty a spousty zvlněných a zaoblených kopců, mezi nimiž se rozpíná mnoho a mnoho jezer. Tak vypadá Norsko kolem Osla.

Dojídám svůj zakrabičkovaný oběd, čili hezky norsky matpake, naposledy se rozhlédnu po krajině a vzhůru na jih! Slézám z hory a jsem opět v sedle. Volím objížďku a vyhýbám se té zamokřené katastrofě, kam mě předtím poslala mapa. Projíždím přes drobounké osady s červenými domky, jedu rychle, převážně z kopce a do toho všeho svítí podzimní slunko. Jen turistů se motá po cestách výrazně víc. Závěr výletu probíhá téměř idylicky, bez zvratů a můj přechodný domov se s každým šlápnutím do pedálů blíží a blíží. Ach, jak já se těším do sprchy!

Shrnutí výjezdu do Nordmarky

Před čtvrtou stojím před domovními dveřmi. Celý šťastný. Jednak jsem při výjezdu z Nordmarky dostal čokoládové mléko zadarmo (požehnané budiž norské reklamní kampaně). Především ale díky tomu, že jde nasbírat zážitky i závan dobrodružství v lesích za kolejemi. Jízdenky na vlak, který by mě dovezl do nitra hor, překonávají totiž svou cenou letenky do Prahy. Na závěr již tradiční odrážky:

  • přímo na okraji města Oslo leží obrovský les Nordmarka
  • uprostřed něj leží nejvyšší hora Osla měřící 631 metrů – Kjerkeberget
  • les je ideální pro jízdu na kole (pokud slepě nenásledujete mapu, ale spíš koukáte, kam vede hlavní cesta)
  • pokud mapu slepě následujete, aspoň máte zavařeno na dobrodružství (a utopené boty)
  • typickou norskou krajinu kolem Osla tvoří zvlněné kopečky pokryté lesy a desítky jezer

Díky za přečtení! Jestli se ti čtivo líbilo, můžeš ho sdílet. Nebo mrkni na další příspěvky na blogu z Erasmu. Či sleduj Facebook!

Pomoz stránce růst! :)