Rubriky
Geografické zajímavosti

Kladsko pěšky: Bludné skály a opuštěné Rychlebské hory

Procpáváme se labyrintem skal, batohy erodují při tření se o stěny uzounkých průlezů. Tak nás vítá Kladsko, těsně po přechodu česko-polské hranice. Pestrý a trochu zapomenutý kraj, který patřil až do roku 1763 pod České země, chceme zvládnout projít za necelé tři dny. Stolové hory nás připraví o čtivo, zpěvy polské večerní mše nám budou bránit ve spánku, téměř umělecky ztratíme cestu a ocitneme se v lánech polí plné divokých prasat. A Rychlebské hory? Nevyjdeme ze cviku a cestu si tam také necháme zmizet.

Jak a kudy jdeme přes Kladsko?

Jak a kudy že to ale jdeme? Pěšky z Hronova do Javorníka přes Kladskou kotlinu, a to velmi nalehko. Osobně mám na přespání pouze hamak, bez spacáku. Zatím mylně crčím optimismem, že je to super nápad, protože je přeci teplé léto.

Přibližnou trasu, kterou můžete prohlédnout níže, naše zkratky zaručeně prodlouží. Z toho, co nás potká, zmíním jen několik střípků:

  • Bludné skály kontra nejčtenější deník ČR
  • Slezský Jeruzálem jménem Vambeřice
  • Polský venkov aneb skákal vepř přes oves..
  • Za polévkou a českým lvem do města Kladsko!
  • Rychlebské hory a ponožky namísto rukavic

Bludné skály kontra nejčtenější deník ČR

Zpátky do reality skalního labyrintu! Bludné skály (nebo také polsky Błędne Skały) dostávají svému jménu, proplétáme se sem a tam, mezi různými pískovcovými tvary. Tu vidíme kuří nožku a tu loď. Několika úzkými průlezy se sotva dostáváme skrz. Batohy radši sundáváme, abychom je příliš nezbrousili. Už teda přímo od Hronova nebylo o hezkou krajinu nouzi, ale tohle teprve můžu! Bludiště končí, zaznamenávám jedinou škodu, a to namočenou botu. Kamarád vypadá sice v suchu, ale jeho karimatka a hodinky mají novou, divoce vzorovanou patinu. Co hůř, deník Blesk, který byl srolován v kapse na pití, vypadá velice pochroumán. A to ještě eufemicky řečeno. Celebrita na titulce byla skalami nemilosrdně dekapitována. Zachováváme však optimismus, že ty proráchané cáry půjde alespoň částečně přečíst. Teď vzhůru! Čeká nás zbytek národního parku Stolové hory.

Slezský Jeruzalém jménem Vambeřice

Vambeřice, poutní místo v Kladsku přezdívané Slezský Jeruzalém

K večeru se dostáváme na známé poutní místo Vambeřice. Zatím taková normální polská vesnička – mírně zanedbané domky, klídek, v potoce se kutálející husí hlava… Jen snad koncentrace křížů je i na Polsko vysoká. Tu ale procházíme jednou z kamenných bran a Vambeřice se mění v impozantní, historické městečko. Nad náměstíčkem ční vysoké schodiště, belháme se nahoru, nohy se po celém dni začínají ozývat. Na vršku nás čeká kadidlem provoněná bazilika. Teď vzhůru na protilehlý kopec, tam je schodiště ještě větší. Utrpení ze stoupání nám zpestřují biblické výjevy. A ty názvy kopců kolem vesnice! Sijón, Sinaj či Kalvárie. Slezský Jeruzálem, jak se tomu tady občas říká, zapůsobil. I večer, když už jsme byli o pár kilometrů dál a snažili se usnout. Krajem se nesly zvuky pozdně večerní mše, ze kterých mrazilo na zátylku. Ačkoli mrazení přikládám spíše nižší teplotě, než na kterou bylo připraveno mé vybavení.

Polský venkov aneb skákal vepř přes oves…

Noc byla dlouhá, o nějakém spánku se nedá moc mluvit. Díky tomu ale už od čtyř hodin sledujeme nádherný východ slunce nad zamlženou krajinou. Balím hamak, Vojta karimatku a spacák a před šestou vyrážíme. Procházíme odlehlá polská sídla. O co méně jsou udržovaná, o to více jsou oblepená plakáty konzervativního kandidáta na prezidenta Andrzeje Dudy. Veřejné osvětlení tu sice je, ale nesvítí. O tom nás přesvědčil pohled na potemnělé vesnice z místa, kde jsme spali. U zastávky autobusu hýřící kreativitou visí poslední jízdní řád z roku 2015. Co ale voní novotou jsou polní, asfaltové cesty financované Evropskou unií. Po jedné z nich štrádujeme. Rychle a spokojeně. Než zjistíme, že jdeme špatným směrem.

Mapa v mobilu slibuje: „Vrhněte se do pole, asi za půl kilometru vás spasí polňačka vedoucí dobrým směrem!“ Jakožto důvěřivé duše se začínáme prošlapávat rosou nasáklým obilím. Půl kilometru pryč, slibovaná cesta přirozeně nikde. Zato před námi uskočí divoké prase. Po chvilce užaslého stání děláme opatrný krok. V tu chvíli se kácí na mnoha místech obilí. Polem utíkají mladá prasata. S obavami začínáme tleskat a dupat. Následuje šustot, dalších pár prasat se dává na útěk. Když už si myslíme, že jsme svým pološíleným křikem a dupáním vyhnali veškerou zvěřenu v okruhu 5 kilometrů, dáváme se opět do pohybu. Poslední divočák, skoro na dosah ruky, startuje a utíká pryč.

Za polévkou a českým lvem do města Kladsko!

Vcházíme do historických uliček města Kladsko. Více než po zdobných štukách domů a památkách se ale rozhlížíme po hospodě. Sužuje mě hlad a čím dál palčivější bolest v levé noze. Promáčené kalhoty a boty, které ještě po zážitku s polem neuschly, památky chtivému duchu také nepřidávají. Kladská radnice však zaujme naši pozornost. Zdobí ji český lev, a hlavně nápis Restauracja w ratuszu. Po velkém kotli polévky a skvělých těstovin se belháme ke Kladské pevnosti, která dřepí nad městem a slibuje rozhled do kraje. Ale skandál! V bráně po nás chtějí vstupné. Vojta se snaží pokladní obměkčit, že se jen chceme podívat na nějakou vyhlídku. Ale ani Vojtova plynná polština nepomáhá. Sestupujeme zpět k městu, když tu si všímáme kovových schůdku vedoucí po stěně pevnosti vzhůru. Aha! A žádné vstupné! Sedíme na vyhlídce, plánujeme kudy jít dál a jsme se sebou nadmíru spokojení.

Kladsko je jako město působivé, ale chceme ještě stihnout dojít na úpatí Rychlebských hor. A tak jsme si toho nechali spoustu ujít. Třeba jakési vápnem zaházené hroby z dob druhé světové války. Aspoň tak tomu rozumím, když o nich nadšeně vypráví Polák, který nám ochotně z potoka napouští pitnou vodu po nekonečných deseti kilometrech. Ty jsme právě ušli z centra Kladska po silničce vedoucí na úpatí hor. Po silničce přes nesnesitelně dlouhou šňůru vesnici, nutno dodat.

Rychlebské hory a ponožky namísto rukavic

Stoupáme do Rychlebských hor, které jsme ještě ráno viděli na dalekém horizontu. Výhled na Kladskou kotlinu a daleké Stolové hory, kde jsme se včera proplétali, na moment léčí únavu a namožené nohy. Podle mapy míříme do sedla, kde nás má čekat turistický přístřešek. Místo přístřešku nás vítá lavička se stolečkem, uprostřed zóny zamořené komáry. S hrůzným vědomím poslední noci plné drkotání se zimou a bdění, balím ruce do ponožek, obličej zamotávám do šátku a tělo zakukluji do ručníků. Stelu si na lavičce. Hamak je sice super na parné letní noci, ale ty se neuráčily přijít. Bez spacáku se jeho vzdušnost akorát stará o okamžité prochladnutí. Proklínám svůj cestovatelský minimalismus. Teplota ale tentokrát neklesá tak nízko a chvíli i spím.

Budí mě až křik ptáků při východu slunce. Nabíráme z potoka vodu a užíváme samoty Rychlebských hor. Čile debatujeme, že si ani nevšímáme, že jsme sešli z cesty. A pak znovu. Ale to už jdeme po česko-polské hranici, jsme se zase brzy našli! Kličkujeme mezi hraničními patníky až na Borůvkovou horu, nejvyšší bod naší trasy (899 m n.m.). Kolem kruhové rozhledny stanuje pár turistů. Pohraniční patníky, procházející neformálním tábořištěm, slouží jako opěrátko na kolo či stoleček na hliníkové nádobí. Po vyhlídce na Kralický Sněžník a Praděd klesáme směrem na Javorník. Divočeji a prudčeji, než jsme očekávali. Ještě se proti své vůli namočím v potoce, který si z pěšiny udělal koryto, naposledy ztratíme a nalezneme stezku a ocitáme se na úpatí Rychlebských hor. Hodinka, dvě nás dělí od oběda v cíli cesty.

Pěší turistika na pár dní? Putujte přes Kladsko, Stolové a Rychlebské hory

Oběd v malebném Javorníku do nás mizí raketově. Alespoň tedy co se mě týče. Jako omluvu používám argument, že podle našich krokoměrů máme nakonec v nohou bezmála 100 kilometrů. Když pak nasedáme do motoráčku, který nás pomaličku přibližuje k Brnu, říkám si, že jsme zažili vážně skvělé tři dny. A ani jsme se netlačili s jinými turisty, naopak! Pokud chcete pěšky vyrazit na pár dní někam, kde to není tak známé, ale přesto zajímavé, osobně přechod Kladska jedině doporučuji. Zážitkem jsou nejen Stolové či Rychlebské hory, ale i samotné putování Kladskou kotlinou. Územím, které bylo od dob Slavníkovců do doby Marie Terezie nedílnou součástí Českých zemí.