Oslo a noc tisíců loučí

Každé září vyskládá Oslo na 8 kilometrech svíčky a louče podél řeky Aker, vypne zde pouliční osvětlení a řeku i okolí kouzelně nazdobí. Navíc! Polykači ohně, hudba, vystoupení! Zdarma! O tom všem se dozvídám na večerní lekci norštiny, hodinu před oficiálním startem akce. S kamarádkou tvoříme pakt. Musíme se tam hned po konci hodiny vydat a projít alespoň část!

Kolo jako beranidlo v davu

Odbíjí osmá hodina večerní, konečně jsme volní! Zatímco kamarádka se přibližuje k řece metrem, já si razím cestu večerním Oslem. Stále totiž šetřím a nemám měsíční jízdenku. Doprava je po cestě prakticky nulová, připadám si spíš jak na vesnici než v hlavním městě. Dobrá, až na tu dálnici, kterou právě míjím. Po pár kilometrech a jednom zabloudění se spolu opět šťastně shledáváme na zastávce metra.

Hodiny ukazují skoro půl devátou a akce končí v jedenáct. První třetinu trasy tak přeskakujeme a ze zastávky jdeme nejkratší cestou k řece. Společně s desítkami a desítkami lidí, kteří situaci vyhodnotili podobně. Kolo táhnu vedle sebe, nebudu se pro něj přeci vracet několik kilometrů! Ale již první přejetí nohou nebohého člověka v davu mi mohlo napovědět, že to není zcela dobrá myšlenka.

Jsme u řeky a mně přechází zrak. Jednak z krásné hry světel svíček a barevných reflektorů, ale také z davu, který ještě narostl na intenzitě. Teď si s tím kolem připadám teprve nepatřičně. Ale má to svá pozitiva! Aspoň se s kamarádkou navzájem neztratíme. Já se držím řídítek, ona sedla a pomalu za pomoci tohoto beranidla postupujeme hordou lidí vpřed. Konečně, cesta se rozšiřuje, dav řídne a… „Hele, támhle blbnou s ohněm!“

Hrátky s ohněm

A opravdu, blbli! Nejen, že jsou tu na každém kroku podél cesty z obou stran svíčky, za každým rohem tu také číhá všemožný program. A právě teď naši pozornost poutají dvě holčiny, které tu pobíhají a tančí s loučemi, vylézají na barevně nasvícené rekvizity a straší okolo stojící děti. Působivé, o kousek dál však posunuli strašení dětí na novou úroveň!

Zanedlouho začaly tyto tanečnice s loučemi nabíhat k okolo stojícím dětem

Dáváme se do pohybu. Cesta se ještě více rozšiřuje a vstupujeme na veliké prostranství. Na vyvýšeném vršku právě účinkující v koženém úboru a mohutným knírem polyká oheň. Jeho kolega, který působí dojmem nejméně třikrát souzeného žháře, mezitím bere do rukou zapálenou pochodeň a líh. Začíná plivat oheň, občas se nebezpečně ožene loučí. Z publika zní polekaný údiv. Jedno dítě vystrašeně vykřikne. Do toho davem prostupují rytmické údery napínavé a znervózňující muziky.

Jeden z pyromanů ohnivé show právě plivl oheň

Při pohledu na účinkujícího, který jako by vypadl z klipu YMCA od Village People, mi i přes ten rachot v hlavě zní rozjásaná hudba osmdesátek. Když pak tento pyroman zahodí louč a je kolegy spoután a pověšen hlavou dolů na velkou kovovou konstrukci, začíná z reproduktorů místo dramatické hudby hrát funky píseň. Má imaginace se přede mnou zhmotňuje! Borci na závěr odhazují vážnou tvář a musím říct, že připravili naprosto skvělou show. A dokonce při ní ani nikdo neuhořel!

Tik tak, běží čas

„Je půl desáté,“ oznamuje mi kamarádka. „Tolik?“ valím oči. Když kontroluji mapu v mobilu, valím je ještě víc. Za hodinu jsme ušli žalostně malou část cesty, skoro jsme se nehnuli. Zbývá hodina a půl, než začne sklízení celé akce a před námi je ještě nějaký ten kilometr. Rozhodujeme se pro razantní zrychlení postupu, chceme stihnout dojít včas aspoň k vodopádům a peřejím. Jistě tam bude co vidět a slyšet!

Podcházíme jeden z mnoha silničních mostů vedoucího přes řeku

Velké zrychlení se však nekoná. Tu se zastavujeme u tanečního parketu, tam zase u stánku, kde si můžeme zapálit svou svíčku. A hele, támhle nějaký maník hraje na přístroj složený z mnoha zvonků a zvonů! Při tom všem se kocháme nádhernými ozdobami zavěšených v korunách stromů i světelnými projekcemi na budovách.

Nejeden strom byl ozdoben ručně vyrobenými lampičkami se svíčkou

Když se zastavujeme už u čtvrtého sboru, který naprosto kouzelně zpívá, dochází nám to. Není možné dojít do konce, aniž bychom o něco přišli. I kdybychom začali dříve. Buď kolem toho všeho rychle projdeme bez povšimnutí, nebo budeme vychutnávat kde jaké zastavení a zkrátka nebudeme vědět, co bylo nachystaného na konci. Posloucháme další norsky zpívanou píseň, ze které mrazí až na zátylku. Druhá varianta jasně vyhrála.

Další pěvecký sbor! Milujeme to tu

Peřeje a vodopády v barvách

Nemohli jsme udělat lépe. Popocházíme a zde několik postarších pánů v obleku akorát zvedá žesťové nástroje a začíná hrát… No to není možné! Píseň z Monty Pythonů! S kamarádkou na sebe zíráme s neuvěřitelným nadšením a začínáme spontánně zpívat: „Always look on the bright side of life.“ Kapela dohrála a my pokračujeme dál. V očích nám svítí plamínky a zasypáváme se navzájem hláškami této britské komediální skupiny.

Škoda, že to neslyšíte! „Always look on the bright side of death!“

Když padne poslední vtip o mrtvém papouškovi, konečně zmlkneme. Okolo je tajemná atmosféra, nikdo z kolemjdoucích nemluví. Jen z předu se ozývá setrvalé dunění. Ocitáme se u mohutného vodopádu, ke kterému jsem již jednou na kole zabloudil. Nyní však vypadá impozantněji. S němým úžasem se necháváme hypnotizovat tou obří masou vody, která padá a padá dolů, kde se tříští o kameny. Kužel světla namířený nad vodopád odhaluje, jak každou vteřinou stoupá do vzduchu množství vodní tříště.

Mohutný vodopád na řece Aker

Celá povaha cesty se mění, k slyšení nejsou hudební vystoupení, ale pouze zvuky řeky. Tu šumění, tu dunění. Také přibývá množství uměleckých instalací i nainstalovaných světelných reflektorů. Míjíme menší, barevně překrásně nasvícený vodopád. Vrchol ale přichází u divokých peřejí. Poskakující a tříštící se voda nasvícená všemožnými barvami působí nesmírně meditativním dojmem. Jen těžko lze od té hry barev odtrhnout oči.

Menší, ale barevně nasvícený vodopád
Následovaný peřejemi

V momentě, kdy se mi to podaří, čeká na mé oči další past. Hned vedle probíhá němé a vskutku zajímavé divadelní představení. Zajímavé je vhodné slovo, vůbec totiž netuším, o co tam k čertu jde. Nějací mimozemšťani chodí nahoru a dolů, pak někoho svážou, občas se ozve jen přidušený výkřik. Když jeviště zahalí dým a jednu z postav svážou, jdeme dál. Jenže to už odbíjí jedenáctá hodina. Začínají se kolem hemžit pořadatelé a celou tu parádu sklízejí. Bylo to úžasné. Jsem dokonce v tak dobré náladě, že mě nerozesmutní ani fakt, že na cestu zpět musím zaplatit stokorunu za metro. Na několikakilometrovou vyjížďku do kopce již nemám totiž po tom všem energii.

Shrnutí

Akce, s oficiálním názvem Elvelangs i fakkellys, stojí určitě za navštívení. Atmosféra, která zde panuje, je naprosto úžasná. Navíc, program je tak rozsáhlý (i rozmanitý), že je prakticky nemožné vidět během trvání akce všechno. Což má jisté kouzlo, nutilo nás to zasněně přemýšlet, co všechno asi tak bylo v první či poslední části trasy. Abych tuto kapitolku z Erasmu ještě shrnul v bodech:

  • 8 kilometrů svíčkami ověnčené cesty podél řeky Aker
  • pořádá město Oslo každý rok ke konci září (letos 20. ročník)
  • velké množství návštěvníků, tahat s sebou kolo nemusí být dobrý nápad
  • rozmanitý program zahrnující meditativní zpěv, pokládání svíček i okázalé ohnivé show
  • rozsáhlost programu prakticky znemožňuje vidět a zažít vše

Díky za přečtení! Jestli se ti čtivo líbilo, můžeš ho sdílet. Nebo mrkni na další příspěvky na blogu z Erasmu. Či sleduj Facebook!

Pomoz stránce růst! :)