Rubriky
Erasmus v Oslo

Sáňky! Prej je půjčují zdarma!

Začátek prosince, Oslo. Na kopcích leží čerstvý sníh. Já a má německá kamarádka Franzi upalujeme do budovy Frigo. Předešlého dne jsme se dozvěděli, že tu půjčují zimní vybavení zadarmo. Komukoliv, stačí ukázat občanku. „Jakou máte velikost lyží?“ ptá se automaticky postarší pán sedící za pultem. „My bychom chtěli sáňky,“ sladce odpovídáme.

Frigo Oslo: Sáně, lyže či stan na týden a bezplatně

Pánovo obočí se překvapeně zvedá. Po chvilce i jeho tělo. Následujeme ho do útrob prostor Frigo, přičemž míjíme mnoho regálů s běžkami, snowboardy, stany či spacáky. To vše zde půjčují za pro studenty velmi příznivou cenu, tedy zadarmo.

Konečně v rukou držíme své sáňky. No, sáňky. Boby s volantem! A dokonce s pořádnou ruční brzdou! Ty půjdou řídit jedna báseň. A můžeme je vrátit až za týden. Jen si pán opsal pár údajů z našich občanek.

Dlouhé sáňkařské dráhy, o kterých nám pověděli během orientačního týdne, však musí počkat. Kamarádka je nachcípaná. A hlavně! Zuří zkouškové. Sic s o něco větší něhou, než je zvykem, ale stále bychom se měli sakra svědomitě učit. Nu což, padá dohoda, že se sjedem na saních za čtyři dny!

Mé sáňky? Rozmilé květy zla

Nevydržím to. Třetím dnem se na mě snáší prach v univerzitní knihovně, když se ve mně něco láme. Ano, sice se o nás starají hezky, ale musím jít ven. Na vzduch! Vyvětrat sebe i sáňky! Franzi se však nedává zlomit k prokrastinaci, s ní platí dohodnutý termín. Můj nizozemský kamarád se však nenechá dlouho přemlouvat a zanedlouho jedeme autobusem na sáňkařskou dráhu na Grefsenkollenu.

Jízda je to úžasná, křeníme se jako blázni. Boby se dají vskutku řídit jedna báseň. Tou básní je ale v tomto případě Zdechlina. Či jiná ze sbírky Květy zla. Div to několikrát nevpálím do stromu. Přítomný volant a brzda slouží jen jako dekorace budící falešný pocit bezpečí. Ale snad i díky výzvě, vůbec se udržet v trase, je o zábavu postaráno.

Sáňkařská dráha Korketrekkeren

Dalšího dne jedu opět sáňkovat. Tentokrát na Korketrekkeren. Prý to je největší a nejrychlejší sáňkařská dráha v Oslu. A děti by se tam neměly příliš motat, prý to může svištět opravdu rychle.

K Franzi se přidává i Stefan z Rakouska. Ten se mermomocí rozhodl budovat vzpomínky. „Je lepší mít vzpomínky na to, jak jsem se kamarády srazil na sáňkách, než na prosezené dny nad učením,“ prohlásil odhodlaně.

Vskutku, Stefan bude mít na co vzpomínat. Hned při první jízdě jsem ztratil nad boby kontrolu a smetl jeho sáně z dráhy. Udržet se sáněmi ve stopě je totiž ještě náročnější než na Grefsenkollenu. Strmější svah, ostřejší zatáčky. Není divu, že kolem tratě stojí v kritických místech dřevěné bariéry.

I proto ale jde o naprostou zážitkovou parádu. Lesem to bez zastavení sviští čtvrt hodiny, občas na nás vykoukne zasněžené Oslo i fjord. A když jsme dole, prostě počkáme na povrchové metro, které nás zase zaveze nahoru. Na kopec. Lepší lanovku si těžko představit, jednak v ní platí naše měsíční lístky na MHD, jednak lze v soupravě rozmrzat.

Hlavně nezabít vnitřní dítě

Člověk se může nad sáňkami pohoršovat, ohrnovat nos, že je na ně příliš starý, dospělý! Ale já své vnitřní dítě nehodlám ještě zabít, udusat ho pod nějakou umělou vážností. Potřebuji čas od času pořádnou dětinskou radost! A třeba karamboly na saních s kamarády ji přinesou opravdu požehnaně mnoho. Vždyť bez ní, co by to bylo za mrzutý, smutný život! Mohl bych pak vůbec dobře pracovat na mých projektech, zkouškách?

Díky za přečtení! Můžeš mi dát feedback ke článku v komentářích na Facebooku. Budu za něj rád. Hezký den!