Zoufale bouchám pěstmi na vstupní dveře kolejního bytu. Už dobrých pět minut. „Nikdo není doma,“ bleskne mi hlavou myšlenka. Právě jsem se zabouchl. Podruhé během dvou dnů. A na plotně za dveřmi se vaří mé brambory. Panika a hysterák začíná. I takhle se mi žije na kolejích Kringsjå. Než budu pokračovat v tomto příběhu zoufalství a nových přátelství, dovolte mi popsat tyto norské koleje i z informačně hodnotnějšího hlediska. Jak jsem se na ně hlásil a kterak se tu bydlí v časech, kdy nepanuje bramborová krize.
