Úvod do studia ekologie a životního prostředí
Pojem ekologie definoval Ernest Haeckel v roce 1869 jako soubornou vědu o vztazích organismů k okolnímu světu a k sobě navzájem, kam můžeme počítat všechny existenční podmínky. Pojem pochází z řečtiny ze slov oikos (domov) a logos (věda).
Podle definice Krebse z roku 1972 ekologie vědecky studuje interakce, které ovlivňují výskyt a hojnost organismů.
Pro účely předmětu Ekologie a životní prostředí lze pak říci, že ekologie studuje vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem. Je to hledání a tušení souvislostí, ekologické procesy je velice obtížné modelovat a většinu ekologických poznatků získáváme až po výskytu nějakého problému.
Záměna s environmentalistikou aneb co ekologie není
Častou chybou, související s inflací pojmu ekologie, je záměna ekologie a environmentalistiky. Environmentalistika je naukou o životním prostředí, zabývající se mimo jiné i ochranou životního prostředí. Souvisí s ní i „neekologická“ témata, jako například utváření legislativy, utváření pracovního či jiného prostředí, etické, estetické, výchovné a jiné otázky atp. Pro vědu zahrnující společenské aspekty se užívá označení sociální ekologie.
Rovněž je třeba rozlišovat mezi ekologem, zkoumajícím vztahy organismů k okolí a k sobě navzájem, a enviromentalistou (či ekologickým aktivistou), který se podle svého přesvědčení snaží zabránit devastaci životního prostředí.
Ekologie není ani přes podobný název etologie, která se zabývá vztahy vyšších živočichů s okolím a navzájem.
Historie ekologie
Počátky ekologie již v pravěku
Již od pravěku probíhá spontánní poznávání přírody, které bylo tehdy nutné pro přežití člověka. Nárůst ekologického poznání roste pak především od neolitu, což souvisí s počátkem usedlého života člověka, pěstováním plodin a chováním dobytka.
V roce 1758 pokládá švédský botanik K. Linné základy botanické a zoologické systematiky, která funguje až do dnešních dní (na základě rozmnožovacích orgánů). Až v poslední době je zpochybňována novými poznatky genetiky, změny v systému však byly pro zachování pořádku prozatím odmítnuty (co bylo do teď druhem, bude jím i nadále).
Dále v 18. století jako první vědecky popisují L. Buffon a J. B. Lamarck poznatky o závislosti organismů na vnějším prostředí. Tito Američané měli pro svůj výzkum skvělé podmínky – v USA byla příroda tehdy na rozdíl od Evropy relativně neporušená, indiáni byli především lovci a sběrači s úctou k přírodě.
Na přelomu 18. a 19. století pak A. v. Humboldt velmi komplexně popisuje zákonitosti rozšíření druhů a vlivu vnějších podmínek na ně, které zjistil na svých cestách. Vytváří podobný koncept, jako dnes známé vegetační stupně, všímá si pak i jiné stupňovitosti vegetace na závětrných stranách hor.
V 19. století pak Ch. Darwin dále popisuje působení prostředí na druhy, a to především abiotického. Na základě těchto poznatků pak mimo jiné sestavil proslulou evoluční teorii – první verze však předpokládala, že jde o kontinuální vývoj vlivem prostředí. Zde se však ukázala slabina této verze, protože v nálezech chybí přechodné typy. Jeho následovníci pak operují s myšlenkou, že vývoj jde ve skocích.
V roce 1869 pak E. Haeckel definuje pojem ekologie a K. Möbius v roce 1877 používá pojem biocenóza pro soubory různých druhů.
V roce 1908 F. Dahl definuje pojem biotop. Tehdejší náhled na biotop, jakožto stanoviště druhu a zapojení druhu v přírodě živé, se v nedávně době hlavně díky EU a programu NATURA 2000 posunul spíše k pohledu na biotop, jakožto společenstvo druhů i se vztahem na prostředí.
Osamostatnění ekologie ve 20. století
Ekologie byla vnímána jako součást biologie, ve 20. století kolem 1. světové války však dochází k jejímu postupnému osamostatnění jakožto samostatné vědní disciplíny. Od 30. let se objevují snahy o komplexní studium celých společenstev.
V souvislosti s tím v roce 1935 anglický ekolog A. G. Tansley používá pojem ekosystém a v roce 1942 sovětský ekolog A. N. Sukačev obsahově blízký termín biogeocenóza, v němž je již dle jména zdůrazněna role biotické (bio) i abiotické (geo) složky.
Československý ekolog Zlatník, který se více věnoval abiotickým podmínkám a který byl tehdy pověřen děláním lesní klasifikace na Podkarpatské Rusi, upravil pojem biogeocenóza na geobiocenózu. Jeho nový systém byl lesníky v Československu používán do 70. let, kdy byla zavedena nová typologie (lesní typy).
Nicméně, zpátky do světa. V 60. letech dochází k velkému rozvoji ekologie, mezi hlavní témata patří produkce ekosystémů, koloběh látek a praktické problémy životního prostředí (znečištění, okyselování prostředí).
V souvislosti s problémem hladomoru v Africe byl vyhlášen roku 1965 program Man and the Biosphere (Mezinárodní biologický program). Zabýval se popisem ekosystémů ve světě a jejich „výtěžností“. Součástí byl výzkum produkce ekosystémů a koloběhu látek, rovněž byla v rámci programu řešena devastace ekosystémů.
Program trval 10 let a končí tudíž v roce 1975. Jeho výsledkem byla mimo jiné zelená revoluce, díky níž bylo možné ekosystémy intenzivněji využívat a došlo tak víceméně k ukončení hladomorů v Africe. To umožnilo populační explozi, v současné době však mají ekosystémy opět problém „utáhnout“ nárůst obyvatel a dochází i z těchto důvodů k migraci do Evropy.
Ekologie dnes
V ČR zažívá ekologie explozi až po revoluci, a to mimo jiné i díky přísunu informací a studií. Pojem ekologie je však v současnosti inflační a v očích veřejnosti zahrnuje vše, co souvisí s životním prostředím.
Mezi problémy, které ekologie řeší, patří (podtrženy ty, na které tento předmět zaměřen):
- tolerance a adaptace organismů k prostředí
- ekosystém, jeho struktura a funkce
- prognózování vývoje ekosystémů
- ekologické podmínky rozšíření organismů na Zemi
- časoprostorové změny výskytu, početnosti a aktivity organismů
- vzájemné vztahy organismů v populacích a společenstvech, evoluce těchto vztahů
- produktivita ekosystémů, produkce a rozklad
Ekologie pak navazuje na jiné vědy, namátkou na etologii, parazitologii, epidemiologii, systematiku organismů a evoluční biologii, klimatologii, hydrologii, pedologií, enviromentalistiku, sociální ekologii a další.
Při vyhodnocování jevů pak využívá postupy matematiky, obecné teorie systémů a kybernetiky.
Studijní materiály Ekologie a ŽP
Téma Úvod do studia ekologie a životního prostředí je součástí studijních materiálů Ekologie a životní prostředí. Tento předmět byl vyučován na Geografickém ústavu Masarykovy univerzity. Přejděte na rozcestník témat (1. tlačítko), nebo si přečtěte následujícící (2. tlačítko) téma.