Typy rozšíření a areálů druhů

Studium typů rozšíření druhu a popis typů areálů je další nedílnou součástí areografie, potažmo biogeografie.

Typy rozšíření druhů

Mezi základní typy či způsoby rozšíření druhů, které vyjadřují jakési nadřazené členění areálů, patří:

kosmopolitní rozšíření
endemické rozšíření
zonální rozšíření

Kosmopolitní rozšíření

Kosmopolitní rozšíření odpovídá velmi velkému areálu, který zaujímá většinu kontinentů. Areál však nemusí zahrnovat celou plochu kontinentů, pouze vhodné lokality. Rozlišujeme dva základní druhy kosmopolitních areálů:

primárně kosmopolitní areál
sekundárně kosmopolitní areál

Primárně kosmopolitní areál

Primárně kosmopolitní areál, je takový, který má přirozené příčiny. Mezi rostliny s primárním kosmopolitním rozšířením patří hasivka orličí (Pteridium aquilinium), rákos obecný (Phragmites australis) či z živočichů například sokol stěhovavý (Falco peregrinus).

Sekundárně kosmopolitní areál

Sekundárně kosmopolitní areál je takový, který vznikl díky činnosti člověka. Nejznámější je zřejmě sekundární kosmopolitní rozšíření myši domácí (Mus musculus), z rostlinné říše pak jitrocelu většího (Plantago major) či kokošky pastuší tobolky (Capsella bursa-pastoris).

Endemické rozšíření

Endemické rozšíření naopak odpovídá omezenému areálu. Endemity, rostliny definované tímto typem rozšíření, jsou totiž vázány jen k určité oblasti, mimo kterou se nikde jinde přirozeně nevyskytují.

Endemity jsou definovány vždy s ohledem na dané území a na různou taxonomickou pozici, v základu se dělí do těchto dvou skupin:

paleoendemit (taxony reliktního charakteru, př. smrk omorika (Picea omorika) - třetihorní relikt a balkánský endemit)
neoendemit (nově vzniklé taxony, které se nerozšířily z místa svého vzniku, př. zvonek jesenický (Campanula gelida) - jesenický neoendemit)

Mezi největší světové hotspoty endemismu rostlin patří například severozápadní cíp Jižní Ameriky a Indonésie. Centry endemismu v Evropě jsou zejména hory jižní Evropy a středomořské ostrovy.

Příkladem českých endemických rostlin je jeřáb sudetský (Sorbus sudetica) a český (Sorbus bohemica) nebo hvozdík moravský (Dianthus moravicus).

Zonální rozšíření

Zonální rozšíření druhů odpovídá jednotlivým klimatickým, a tím i vegetačním, pásmům. Takové rozšíření je důsledkem úzkého vztahu ke klimatickým podmínkám a specifickému biotopu. Většina z následujících typů areálů jsou jen různé formy zonálního rozšíření organismů.

Typy areálů druhů

Rozdělení na typy areálů druhů se odvíjí především od klimatických podmínek vegetačních pásů. V biogeografii a areografii obvykle rozlišujeme:

cirkumpolární areál
boreální areál
temperátní areál
pantropický areál
disjunktní areál

Cirkumpolární areál

Cirkumpolární areál mají taxony rozšířené v chladnějším klimatu vysokých zeměpisných šířek, charakteristickým biomem je tundra.

Z rostlin se zde nachází například lomikámen vstřícnolistý (Saxifraga oppositifolia), z živočichů pak medvěd lední (Ursus maritimus) či liška polární (Alopex lagopus).

Boreální areál

Boreální areál zahrnuje chladné oblasti vysokých a středních zeměpisných šířek, charakteristickým biomem je tajga.

Z rostlin v tomto areálu nalezneme například zimozel severní (Linnaea borealis) nebo ostružiník morušku (Rubus chamaemorus) a ze zvířat pak rosomáka sibiřského (Gulo gulo) či losa evropského (Alces alces).

Temperátní areál

V temperátním areálu se nachází taxony rozšířené ve středních zeměpisných šířkách, jde o tzv. temperátní zónu.

Nalezneme zde javory (Acer), duby (Quercus), kachny divoké (Anas platyrhynchos), krkavec velký (Corvus corax) a mnoho dalších druhů, které jsou nám dobře známy.

Pantropický areál

Pantropický areál je domovem taxonů rozšířených podél rovníku, tedy v tropických oblastech.

Typickými rostlinami jsou palmy (Arecaceae), liánovec (Gnetum) či banánovníkovité (Musaceae), živočichy pak primáti (Primates) nebo třeba ibis hnědý (Plegadis falcinellus).

Disjunktní areál

Disjunktní areál je takový, který je rozdělen do dvou a více izolovaných oblastí a jejich populace stejného druhu tak spolu nekomunikují. Rozšíření v disjunktním areálu může být v základu dvojího charakteru:

amfiregionální rozšíření (areál se rozpadá do dvou subareálů oddělených geografickou překážkou)
polydisjunktní rozšíření (areál se rozpadá do více nesouvisejících jednotek, typicky u vysokohorských druhů)

Disjunkce lze dělit podle typu geneze na:

dispersní disjunkce (hlavně u rostlin s dobrou schopností disperze, typicky rostliny roznášené ptáky)
klimatické disjunkce (pokud klimatická změna způsobí neobyvatelnost části původního areálu, typické pro tzv. glaciální relikty a pro druhohorní a třetihorní druhy - př. magnólie či aligátoři)
geologické disjunkce (rozdělení areálu geologickým procesem, typické pro taxony jižní polokoule, které byly rozdělené rozpadem Gondwany)
evoluční disjunkce (v různých částech areálu se vyvinou parapatrickou či sympatrickou speciací nové druhy a jejich předek následně vyhyne, čímž dojde k oddělení areálů)

Disjunkce často vede ke speciaci, u evoluční disjunkce je dokonce podmínkou.

Hlavní typy disjunkcí evropských druhů

Mezi hlavní typy disjunkcí evropských druhů patří:

arkto-alpínská disjunkce (areál v alpínském stupni pohoří Evropy a v Arktidě, vznikla v pleistocénu, kdy byly severské druhy vytlačeny na jih)
boreo-montánní disjunkce (areál v horské tajze evropských pohoří a boreální oblasti, vznikla v pleistocénu obdobně jako arkto-alpínská disjunkce)
evropsko-altajská disjunkce (pozůstatky souvislých areálů temperátní zóny, které vznikly v pleistocénu)
evropsko-východoasijská disjunkce (vznikla rozpadem souvislých areálů vlivem klimatických změn na konci třetihor a začátku pleistocénu
středoevropsko-kavkazská disjunkce (především u horských druhů, jejichž areál zasahoval v pleistocénu až na Kavkaz či dále)
mediteránní disjunkce (nesouvislé areály ve Středomoří, pravěpodobně způsobeny změnami hladiny Středozemního moře a změnami klimatu na konci třetihor a v pleistocénu)

Biogeografické relikty

Biogeografické relikty jsou taxony, které měly kdysi hojné rozšíření, ale v současnosti se vyskytují pouze na omezeném území. Toto omezené území se označuje pojmem refugium. Rozlišujeme dva základní druhy biogeografických reliktů:

evoluční relikty
klimatické relikty

Evoluční relikty

Evoluční relikty jsou taxony, které jsou pozůstatkem dříve rozšířených evolučních linií. Příklady z rostlinné říše mohou být jinan dvoulaločný (Ginkgo biloba) či liliovník (Liriodendron), které jsou tercierními relikty. Živočich, který se řadí do evolučních reliktů, je pak například latimérie podivná (Latimeria chalumnae).

Klimatické relikty

Klimatickým reliktem je takový taxon, jehož areál byl výrazně zmenšen v důsledku klimatických změn, většinou v průběhu pleistocénu (v takovém případě mluvíme většinou o glaciálních reliktech).

Typickým příkladem živočicha, který je klimatickým (glaciálním) reliktem je svišť (Marmota marmota) vyskytující se v Tatrách. Z českých glaciálních reliktů lze zmínit borovici kleč (Pinus mugo), podbělici alpskou (Homogyne alpina) či břízu trpasličí (Betula nana).

Studijní materiály Biogeografie

Téma Typy rozšíření a areálů druhů je součástí studijních materiálů Biogeografie. Tento předmět byl vyučován na Geografickém ústavu Masarykovy univerzity. Přejděte na rozcestník témat (1. tlačítko), nebo si přečtěte předcházející (2. tlačítko) či následující (3. tlačítko) téma.